Kudy šel horník na šichtu? Projděte se s námi!

Těžba uhlí v Moravskoslezském kraji se stává minulostí. V činnosti zůstává už jediný důl, a i ten v nejbližších měsících těžbu ukončí. Uzavře se tak jedna výrazná éra… Zajímá vás, jak to v dolech vypadalo, když útroby země ještě vydávaly své poklady? Vydejte se s námi na ojedinělou procházku cestou horníka. Nahlédneme do bývalého dolu ČSA v Karviné. Cestu si užijeme se vším všudy – včetně sfárání kilometr pod zem.

 Svou procházku dolem začínáme ve vstupním vestibulu u turniketů. Dříve tu byly píchačky, které v moderní době vystřídaly čtečky karet. Samozřejmě, že zaznamenávaly jeho příchod pro práce, ale to nebyl jejich jediný účel. „V důlním prostředí je všechno směrované na bezpečnost. Tady na povrchu začíná bezpečnost tím, že máme první evidenci pracovníka přicházejícího na směnu,“ první kroky horníka popisuje Libor Stebel, vedoucí provozního úseku dopravy na lokalitě ČSA-Darkov, o kterou se stará státní podnik DIAMO.

Začali jsme minulým časem, ale to není úplně přesné. Horníci turnikety prochází stále, a to přesto, že tu těžba uhlí skončila v únoru 2021. Nepřichází už v takovém množství, ale pořád do dolu fárají. Připravují ho totiž na jeho uzavření. V dobách největší slávy dolu, tedy někdy kolem 70. let 20. století, tu pracovalo na 5500 zaměstnanců. Dnes jsou to nižší stovky.

Za turnikety se pracovníci rozdělili. Někteří do kanceláří, jiní do šaten. My se vydáme ve šlépějích těch druhých. Projdeme otočnými dveřmi a ocitneme se velkých řetízkových šatnách. „Tady je čistá část šaten. Každý pracovník měl přidělené své osobní číslo, které odpovídalo číslu řetízku a háku na něm. Spustil si hák, svlékl se, věci uložil, hák vytáhl pod strop, zamkl si to a prošel celou tu halou do části špinavé, kde visely pod stropem fáračky, gumáky, přilby,“ popisuje Libor Stebel. Sám tuto trasu na různých dolech na Ostravsku absolvoval nesčetněkrát.

O tom, že se v dole stále pracuje, svědčí, že na řetízkách stále vidíme oblečení. Na rozměry haly sice sporadicky, ale vidíme. „Spousta našich pracovníků stále dává přednost hákovým koupelnám před skříňkami. Prádlo jim tu lépe uschne a z hlediska toho, co horníci potřebují, je toto optimální,“ prozrazuje Stebel, který zkouší jeden z háků spustit dolů. Je to jeden řetízek, ale hluk dělá pořádný. Radši si ani nepředstavuji, jak to tu znělo, když šatna byla plná…

Bez lampy a masky ani ránu

Ze šaten si horníci odešli pro svačinu a nabrali si pití. Vodu, čaj nebo vitamínový nápoj, na co měli chuť. A nakonec přišli do lampovny. V nich si vzali lampu a masku. Každá z nich má unikátní číslo, které je stejné jako jejich osobní číslo – podobně jako jsme viděli v šatnách. A s nimi zamířili k výdejnímu okénku. Dnes v něm má službu paní Eva: „Dbáme tu na údržbu stojanů lamp a masek, kontrolujeme i masky samotné, jejich těsnost, u lamp se staráme, aby svítily, provádíme údržbu, v interferometrech seřizujeme přístroje na měření důlních plynů,“ vyjmenovává.

„Pracovník sem přijde, vezme si vlastní lampu ze stojanu, musí si zkontrolovat, jestli mu svítí, zkontroluje si masku, vezme si ji z regálu, přijde sem a vezme si další přístroje, které potřebuje, například ten měřič plynů,“ pokračuje. V každém přístroji a zejména v lampě je zabudovaný čip, který musí horník přiložit ke čtečce. Systém tak zaeviduje, který přístroj si horník vzal. Opět ale jde zejména o bezpečnost. Tím, že si horník přístroje odpípne, potvrzuje, že je připraven na cestu dolů do dolu. „Tady toto pracoviště je velmi důležité v případě mimořádných událostí, kdy lidé vyfáravají na povrch a tyto pracovnice evidují, kolik už lidí nám vyjelo z dolu,“ prozrazuje Libor Stebel. Paní Evy se zkusím zeptat, kolik lidí právě v dole je. „Na ranní směně je 69 lidí dole,“ odpoví pohotově. Je vidět, že má opravdu přehled.

Klec, nádoba, etáž, těžní zařízení

Teď přišla řada i na nás. Jen s tím rozdílem, že Libor Stebel nás vede do šaten pro návštěvy i vedení. Upřímně, řetízky mají větší kouzlo, zatímco my se musíme spokojit s „obyčejnými“ skříňkami. Vybavení ale máme stejné jako každý jiný horník: „Horník se svlékal úplně do naha. Dostal trenky, tričko. V minulosti byly onuce, teď jsou už ponožky, trenky, fárací blúza, fáračky, dva opasky, přilba, bezpečnostní balíček, špunty do uší, brýle,“ ukazuje.

Dva opasky jsou velmi praktické. Jeden použijeme klasicky na kalhoty, druhý si upevníme na fáračky zvenčí přes pas. Až se oblečeme, vrátíme se do lampovny, kde si vyzvedneme lampu a tu si na ten vnější pásek připevníme. Vyfasujeme i sebezáchranný přístroj, tedy schránku s maskou, přes kterou bychom dýchali v případě nebezpečí, například při úniku metanu. Nakonec nesmíme zapomenout lampu přiložit k čidlu a pípnout.

„Teď sjedeme na jedenácté patro, budeme v hloubce zhruba 938 metrů,“ oznamuje Libor Stebel. Zvyky před fáráním se různí. Třeba polští horníci nadzvednou přilbu se slovy „Szcześć Bože“, čeští horníci mají zvyky každý svůj. Někteří z nich tak řeknou známý hornický pozdrav „Zdař Bůh“.

Než sjedeme, ptám se na nějaké zajímavosti k důlnímu výtahu. „To není výtah, ale těžní zařízení,“ dostane se mi poučení. „Je to velmi složitý organismus, který je řízený dneska už moderně počítačově, má spoustu zajišťovacích a blokovacích obvodů. Jízda je na laně, veškerý pohyb lana se přenáší motorem přes třecí kotouč a jezdíme oboustranně. Takže na společném kotouči jezdí dvě nádoby, jedna dolů, jedna nahoru.“

„Těžní zařízení“ zní dost technicky. Horníci běžně mluví o kleci, nádobě či etáži. „Toto zařízení slouží pro horníky, materiál, veškeré věci, které se dopravovaly do dolů nebo z dolů. To znamená, v určitých časech jezdí pracovníci, v určitých časech jezdí materiál. Uhlí se ale touto jámou nevozí. Uhlí totiž má speciální zařízení, takzvané skipy, a je umístěné v betonové věži, která je za cestou. Tamta jáma je pak výhradně pro dopravu uhlí,“ vysvětluje Libor Stebel.

Kilometr pod zemí

Teď už ale zazní cinknutí, což je signál, že můžeme nastoupit. Další signál oznámí strojníkovi, že se nádoba může dát do pohybu a také kam má jet. Rozjedeme se. Hučí tu, fouká, klec se lehoulince chvěje. Jedeme přibližně čtyřikrát rychleji, než se běžně pohybují výtahy v bytových domech. Liboru Stebelovi to ale přijde pomalé: „Vzhledem k tomu, že už není takový objem materiálu a lidí, snížili jsme dopravní rychlost na asi čtyři metry za sekundu. Běžně se ale jezdilo deseti a více metry. Těžba uhlí probíhala až šestnácti metry za sekundu.“ Výměna směn i samotná těžba uhlí byly časově velmi náročné. V ranní směně bylo potřeba během půl hodiny dostat pod zem klidně tisícovku horníků. I když tu jezdily čtyři nádoby, vysoká rychlost těžního zařízení byla nutností.

A jsme dole. Znovu si pípneme lampu, čímž potvrdíme, že jsme sfárali téměř kilometr pod povrch. Teď je tu relativně klid, ale dříve byla realita jiná. „Byl tady ruch jak na hlavním nádraží, protože materiál do dolů, materiál z dolů, mezi tím fárání techniků, fárání dělníků, prostě řízený cirkus,“ říká s nadsázkou Libor Stebel. Kdo měl své pracoviště blízko, odebral se k němu pěšky. Jiné čekala ještě jízda velmi úzkým důlním vlakem. Vedly ho buď klasické koleje na zemi, nebo ocelová dráha zavěšená pod výztuží. Cesta mohla trvat klidně hodinu, protože místo práce bávalo od šachty vzdálené klidně osm kilometrů.

K jednomu ze závěsných vlaků jsme teď došli. „To jsou standardní vagónky pro dopravu osob. Jsou vybavené, jak vidíte, pouze sedačkami z hadrového potahu.“ Zkouším se do vagónku posadit. Pohodlné to není ani trochu. Běžně vedle sebe seděli dva horníci. To si ani nedokážu představit. A kdy se jezdilo po závěsné dráze a kdy po kolejích? „Důl má chodby jak horizontální, tak úklonné. Jenže v těch úklonných koleje použít nemůžete, zatímco závěsná dráha dokáže jet téměř všude. Takže ražby, těžby slojí se odehrávaly vesměs při těch závěsných lokomotivách, zatímco doprava kolem jam a na patrech probíhala ve spolupráci jak kolejové, tak závěsné lokomotivy,“ zasvěceně vypráví náš průvodce.

Pravá důlní tma

Dosud jsme byli v dobře osvětlené části dolu. Teď ale Libor Stebel zamíří do černočerné tmy. „Tady se svítit nemusí. Jdeme do části dolů, která slouží vyloženě pro dopravu osob a materiálu,“ oznámí potutelně. Ještě že s sebou máme ty lampy.

Pečlivě si svítíme na cestu a procházíme se mezi kolejemi. Je tu příjemně. Lehoulince tepleji, ale jen trošku. Říkám si, v jakých podmínkách horníci pracovali… „Tady kolem šachet bylo více větrů. Teď cítíte lehký vánek, ale v minulosti, aby se veškerá pracoviště odvětrala a snížily se hodnoty eventuálních koncentrací metanu, těch větrů tu muselo být podstatně víc. Takže v zimě tu bylo chladněji. Na pracovištích samotných tomu ale bylo jinak. Tam se teploty pohybovaly kolem čtyřiceti stupňů, bylo tam vlhko a z porubů se silně prášilo.“ Teď procházíme širokým prostorem, ale horníci museli pracovat v uzoučkých chodbách, mnohdy i vleže…

Samotnou těžební činností horník strávil šest hodin. Další dvě hodiny byly vyhrazeny pro dopravu – tam i zpět. A k tomu si připočtěme ještě pobyt v šatnách a ve sprchách… A když jsme u té hygieny – jak to horníci dělali, když se jim chtělo v podzemí na toaletu? „Byly tu kadibudky a k nim byl určen sanační pracovník, který měl na starosti výměnu kýblů. No, nebyla to oblíbená profese,“ usmívá se Libor Stebel.

Zpátky na povrch

Došli jsme na rozcestí s cedulí „Útěková cesta, jáma číslo 2“. I když je tu spleť chodeb, vždy správci dolu dbali na přesné označení. Kdyby se cokoliv přihodilo, každý podle cedule pozná, kde hledat bezpečí.

Chodby se znovu rozsvítily, došli jsme na konec. K samotným porubům se už nikdo nedostane. Cesty jsou zatarasené, připravené na zasypání či zaplavení. I tento důl odchází do minulosti…

Odhlásíme lampy, nastoupíme do těžního zařízení a vystoupáme na povrch, kde nás obestře denní světlo. „První cesta po šichtě vedla do špinavých šaten, kde sundali fáračky, pověsili na háky, přešli přes koupelny, udělali očistu a předáci nebo špičkoví pracovníci přišli nahlásit do kanceláře stav po směně,“ popisuje Libor Stebel závěrečnou fázi šichty horníků a s úsměvem dodá: „No a pak šli do hospody.“